Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když vyšel singl „FN SCAR 16“, byl jsem jak u vytržení. Naprosto frenetická drzá skladba, založená ve své podstatě na jednom úlovitém a primitivním riffu, který v sobě snoubí blackmetalovou nekompromisnost a grindcoreovou brutalitu. Kladl jsem si v tu chvíli otázku, zdali lze ve stejném tempu udržet celou desku. „There's Always Blood At The End Of The Road“ nám dává odpověď, že nelze. První skladba je rozhodně nejvýraznější částí a dá se říci, že zbytek zaostává minimálně o jednu koňskou délku. Celek působí dojmem, že flanderská úderka vystřílela všechny ostré náboje v hned v prvních pěti minutách.
Album se snaží používat stejné finty i v dalších kompozicích, ale riffy ohlodané na kost v tak syrové formě se prostě za chvíli přejí. Navíc, žádný z riffů není tak útočný a hrubý jako právě ten, na němž je postavena pilotní skladba.
Nahrávka se tedy postupem času rozmělňuje a kolovrátkovité opakovačky nedokáží udržet plnou posluchačovu pozornost po celou dobu. Možná kdyby se belgická trojice vrátila k půlhodinovým stopážím, tak by jí to prospělo. Obhajobou délky by mohly být skladby, které se nezaměřují na frontálnía rychlý přímočarý black metal, ale hledají cestu v jiných vodách. Díky tomu tu dochází k noiseovým intermezzům, psychedelicky-disonantním výlevům, rezavým akustickým brnkanicím, které mají albu propůjčit nějakou hlubší náladovost, aby se tak vyhnulo monotónním pastím. Některé zbraně z tohoto arzenálu fungují, jiné o poznání méně.
Zřetelně je cítit, že se kapela snaží vymanit z žánrových frází. Stává se méně rigidní v přístupu k black metalu a otevírá se dalším vlivům. Ústřední trojice desek „De doden hebben het goed“ zakončila svůj příběh. WIEGEDOOD otevírají novou kapitolu. Je to znát nejen ve stylu skládání, ale třeba i na obalu, který uhnul z tradice a konceptu přírodních fotek. Pravdou zůstává, že nová deska představila zatím nejsilnější skladbu kapely. Nic tak výrazného jako úvodtéhle desky jsem od nich před tím neslyšel. Současně si ale pokládám otázku, jestli „FN SCAR 16“ je jen šťastnou náhodou, nebo můžeme očekávat víc takových hymnických výplachů. A na tu si zatím nedokážu odpověď. Čas ukáže. Zatím je pro mě deska „There's Always Blood At The End Of The Road“ albem s jednou skladbou, kterou jsem si zamiloval, a zbytkem lehce nadprůměrné produkce.
1. FN SCAR 16
2. And in Old Salamano’s Room, the Dog Whimpered Softly 04:32
3. Noblesse oblige richesse oblige
4. Until It Is Not
5. Now Will Always Be
6. Wade
7. Nuages
8. Theft and Begging
9. Carousel
Diskografie
There's Always Blood At The End Of the Road (2022) De doden hebben het goed III. (2018) De doden hebben het goed II. (2017) De doden hebben het goed (2015)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2022 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 44:25
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.